Byl to začátek roku 1978, byl jsem teprve 18, a ani jsem nezkončil svůj první rok v oboru. Večer, když jsme čekali na pohyb našeho vlaku na vlakovém nádraží Basmane ve vodách 17.30u, stáli jsme u lokomotivy s mým pánem M. Ali Kütükçekenem (nechal mu zvonit uši, respektuji, byl to drobný typ, tehdy 25). Přišel k nám starý pán a dáma.
- Chlapče, kde jsou v tomto vlaku strojvedoucí?
- Tady máš, strýčku, jsme inženýři tohoto vlaku.
- Nedělej si srandu, můj synu, jsi příliš mladý, jsi považován za dítě!
- Ano, strýčku, jsme mechanici.
- Procházka, paní, pojďme na autobusové nádraží, vlaky jsou v rukou dětí!
Podle toho, co jsme se dozvěděli později, náš strýc, který byl před lety vysloužilým železničním řidičem, musel dojít k závěru, že se nehodíme ke starému mechanickému typu, na který byl zvyklý, a vzdal se Izmirského expresu, který vezmeme. Úsměv, který si na tento okamžik vždy pamatuje, je Turecko možná hořkosladký, protože jsem hrdý na prvního mladého strojníka.
...
Na fotografii Yusuf Sünbül (vlevo) a jeho pán Mehmet Ali Kütükçeken čekají na pohyb vlaků na vlakovém nádraží Basmane s lokomotivami pořízenými DE 1978 24 v 000
Yusuf Sunbul
pýcha hodnoty tcdd ...
Děkuji za dobrý příběh