Byla bagdádská železniční trať německým projektem?

První železnice v Osmanské říši byly realizovány s některými privilegii udělenými britským francouzským společnostem v Rumelii. Státníci se však později rozhodli vytvořit linky, které mají být postaveny v Anatolii se státní pokladnou. Prvním pokusem o to byla hranice mezi Haydarpaşou İzmitem. Na základě této zkušenosti se pochopilo, že stavba železnice byla nákladná práce a že nová zařízení nemohla být stavěna se státními zařízeními toho dne. V této zprávě Hasan Fehmi Pasha, ministr Nafie, jeden z vizionářů Abdulhamida II, představil Velkému Vizierovi v 1880; Uvedl, že při udělování koncesí zahraničním společnostem na výstavbu železnic není žádná újma a že budou přijata některá opatření a zvýší se výhody.

Železnice byla nejdůležitějším dopravním prostředkem pro spojení provincií s provinciemi. První železnice postavené městy v rozvoji města poskytly významné příspěvky. Vidění pozitivních účinků prvních zkušeností vedlo státníky k větším železničním projektům. Jedním z nich byl železniční projekt z Istanbulu do Bagdádu. Tato železniční trať by spojila Anatolii a Irák. Projekt by přispěl jak k národní ekonomice, tak k vytvoření veřejného pořádku v regionu.

Pro vybudování tratě mezi Istanbulem a Bagdádem byly uvažovány dvě různé silniční trasy. První povede přes İzmir – Afyonkarahisar – Eskişehir – Ankara – Sivas – Malatya – Diyarbakir – Mosul a dosáhne Bagdádu a druhá povede do Izmiru – Eskişehiru - Kütahya - Afyon - Konya - Adana - Do Bagdádu by se dostal po pravém břehu Eufratu z Aleppa-Anbarlı. První cesta byla drahá a považována za vojensky nepohodlnou. Druhá cesta byla naopak z nepřímého vojenského hlediska méně nepohodlná, protože by byla jak levná, tak daleko od hranic.

Evropské státy projevily velký zájem o tento projekt, jehož politickým cílem bylo propojení Anatolie s Bagdádem a následně Basrou, což také zlepší regionální obchod. Kvůli tomuto projektu probíhaly politické boje. O tento projekt spolu soupeřily britské, francouzské, ruské a německé společnosti. Sultán II. Abdülhamit naopak neuvažoval o tom, že by tento projekt dal firmám těchto států, a to na základě toho, že Anglie a Francie prováděly politiku rozpadu státu. Rusové se stejně měli držet dál od Anatolie.